Zpravodaj
Zákaz požívání alkoholických nápojů a zákaz kouření na pracovištích
17.08.2017 | Zpravodajství OS | Články | Přečteno: 165x

V oblasti zákazu kouření na pracovištích a zákazu požívat alkoholické nápoje došlo ke změnám, protože od 31. 5. 2017 platí nový zákon, který nově upravuje tuto problematiku. Jedná se o zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Bude proto nepochybně vhodné připomenout právní úpravu této závažné právní problematiky. 

I. Zákaz požívání alkoholických nápojů

Co je alkoholický nápoj

Určitý problém je s vymezením pojmu „alkoholický nápoj“. Pracovněprávní předpisy tento pojem nevymezují, a proto je podle mého názoru třeba pro tyto účely použít vymezení tohoto pojmu ve výše uvedeném zákoně č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Zde je v § 2 písm. f) uvedeno, že alkoholickým nápojem je nápoj obsahující více než 0,5 % objemových ethanolu.

Povinnosti zaměstnance

Jednou z hlavních povinností zaměstnance v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obsaženou v § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce je nepochybně povinnost nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo ně a nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele. Podle § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce je zaměstnanec dále povinen se podrobit zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Od 1. 1. 2001 může tento pokyn dát pouze příslušný vedoucí zaměstnanec písemně určený zaměstnavatelem. Od 1. 1. 2007 to již nemusí být stanoveno pouze v pracovním řádu, musí to však být stanoveno písemně. V současné době se vede spor, zda zmocnění k tomuto pokynu má být vystaveno jmenovitě na konkrétního oprávněného vedoucího zaměstnance, nebo, jako tomu bylo dosud, stačí, když je ve zmocnění uvedeno, že k tomuto pokynu jsou oprávněni tito vedoucí zaměstnanci: vedoucí provozoven, vedoucí dílen, mistři apod. Já se osobně přikláním k právnímu názoru, aby každý oprávněný vedoucí zaměstnanec k tomu byl písemně zmocněn jmenovitě, tj. aby toto oprávnění bylo zvlášť vystaveno na každého vedoucího zaměstnance jmenovitě.

Samozřejmě nic nebrání tomu, aby zaměstnavatel vydal vnitřní předpis, v němž budou uvedeni vedoucí zaměstnanci podle své funkce (např. vedoucí provozu, mistr atd.), kteří jsou oprávněni dávat zaměstnancům pokyn, aby se podrobili zjištění, zda nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

Zde je nutné upozornit, že podle § 301 písm. c) zákoníku práce musí být zaměstnanci s tímto vnitřním předpisem řádně seznámeni.

Na základě tohoto vnitřního předpisu zaměstnavatel písemně pověří jmenovitě jednotlivé vedoucí zaměstnance dávat zaměstnancům pokyny, aby se podrobili zjištění, zda nejsou pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Vedoucí zaměstnanec se potom před vydáním tohoto pokynu kontrolovanému zaměstnanci tímto písemným pověřením prokáže.

Povinnosti zaměstnavatele

S výše uvedenými povinnostmi zaměstnance koresponduje povinnost zaměstnavatele uvedená v § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práci, jejíž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti) a v § 302 písm. c) a g) zákoníku práce (povinnost vedoucích zaměstnanců vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci a zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele).

Přesto každý rok dochází pod vlivem alkoholu ke značným škodám na majetku, životech a zdraví, ke zcela zbytečným pracovním úrazům. Podle mého názoru lze z toho učinit závěr, že řada zaměstnavatelů k řešení tohoto závažného problému přistupuje nedůsledně.

Postup při zjišťování, zda zaměstnanec není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek

Zaměstnavatelé se často vymlouvají, že jim současný právní řád neumožňuje přijmout účinná opatření, že nemají dostatek účinných nástrojů, jak těmto negativním jevům zabránit. S tímto tvrzením zásadně nelze souhlasit. Současný právní řád podle mého názoru zaměstnavatelům umožňuje přijmout taková opatření, aby k těmto jevům nedocházelo. Je však třeba tuto právní úpravu znát a důsledně ji v praxi uplatňovat. Jak už bylo uvedeno, zaměstnavatel, respektive příslušný vedoucí zaměstnanec písemně určený zaměstnavatelem, je v případě pochybností o způsobilosti zaměstnance vykonávat práci oprávněn na něm podle § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce požadovat, aby se podrobil zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Zaměstnavatel má právo provést pouze dechovou zkoušku (detalkoholovou zkoušku), kterou může provést pomocí např. detekčních trubiček Altest nebo analyzátorem alkoholu v krvi Drivesafe. Nemůže však provést krevní zkoušku, tj. vyšetření krve nebo moči, to může provést pouze lékař. Jestliže zaměstnanec bez vážných důvodů toto vyšetření odmítne, porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále jen porušování povinností), neboť se jedná minimálně o méně závažné porušení povinností. V některých případech se ale může jednat i o závažné porušení povinností. Pokud zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne dechovou zkoušku vícekrát (nejméně třikrát) a bude upozorněn na možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodu porušování povinností, může z tohoto důvodu obdržet i výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností.

Zřejmě není nutné zdůrazňovat, že je nezbytné, aby u pokynu podrobit se tzv. dechové zkoušce byl přítomen svědek (např. ostraha, vrátný, bezpečností technik), který v případě soudního sporu např. potvrdí, že zaměstnanec dechovou zkoušku odmítl.

Pravidelné zkoušky

Zaměstnavatel by měl tzv. dechové zkoušky ve vlastním zájmu požadovat pravidelně, tj. i bez podezření, že zaměstnanec není schopen vykonávat práci. Může se tak například zprostit odpovědnosti za pracovní úraz. Podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce totiž zaměstnavatel musí prokázat, že zaměstnance nejen řádně seznámil s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též BOZP), ale že jejich dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno. Jestliže zaměstnanec uvede vážné důvody, které mu brání se podrobit dechové zkoušce, má zaměstnavatel právo po něm požadovat, aby se podrobil lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Pokud se zaměstnanec nemohl z vážných důvodů, které musí doložit, podrobit dechové zkoušce a odmítne i lékařské vyšetření krve nebo moči, nemůže ho zaměstnavatel nějakým způsobem postihnout, protože nebylo prokázáno porušení povinností. (Podotýkám, že existuje i názor, že se o porušení povinností jedná.)

Jak je výše uvedeno, dechové zkoušky je nutné provádět pravidelně a takzvaně namátkově. Jinak by postup zaměstnavatele mohl být některými zaměstnanci kritizován, že jsou diskriminováni, že zaměstnavatel jedná v rozporu s dobrými mravy, protože se u jiných zaměstnanců dechová zkouška neprovádí. Nedomnívám se však, že zaměstnavatel porušuje právní předpisy, pokud věnuje zvýšenou pozornost těm zaměstnancům, u nichž je vážné podezření z výkonu práce pod vlivem alkoholických nápojů, např. pokud odmítají dechovou zkoušku. Uvedu to na příkladu. Podle mého názoru zaměstnavatel neporušuje žádné právní předpisy, když zaměstnanec odmítne např. v pondělí dechovou zkoušku, je proto vykázán z pracoviště a tento pokyn dostane i v úterý.

Zvýšenou pozornost je nutné věnovat zejména zaměstnancům, kteří vykonávají zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohli ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek (například obsluha nějakého strojního mechanismu, jeřábník atd.). Je proto celkem logické, že výše uvedený zákon č. 65/2017 Sb. obsahuje § 19, kde je uvedeno: „Osoba, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek, nebo ve vztahu k níž jiný právní předpis stanoví zákaz požívat alkohol nebo užívat jiné návykové látky, nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním, a to tak, aby zajistila, že tuto činnost nebude vykonávat pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.“ V § 20 tohoto zákona jsou uvedeny případy, kdy je fyzická osoba povinna se podrobit orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření. V těchto případech nemusí být zaměstnanec postižen pouze podle pracovněprávních předpisů, ale může se jednat i o přestupek.

Zaměstnanec, který se ve výše uvedených případech odmítne podrobit dechové zkoušce nebo krevní zkoušce, se podle § 35 odst. 1 písm. p) tohoto zákona (zák. č. 65/2017 Sb.) dopouští přestupku, za který může obdržet pokutu ve výši do 50 000 Kč.

Při splnění určitých podmínek se může dokonce jednat o trestný čin, např. ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákona.

V případě, že výše uvedená povinná osoba, v našem případě zaměstnanec, orientační vyšetření odmítne nebo takové vyšetření nelze provést nebo úspěšně dokončit, provede se odborné lékařské vyšetření. Pokud odborné lékařské vyšetření tato osoba odmítne, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.

Nově je zde v § 20 odst. 3 výše uvedeného zákona uvedeno, že spočívá-li orientační vyšetření na ovlivnění alkoholem v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, který splňuje podmínky stanovené jiným právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede.  Tímto jiným právním předpisem je vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle mého názoru se jedná o poměrně „tvrdou“ právní úpravu, nicméně logickou. Je však otázkou, jakým způsobem budou tuto právní úpravu vykládat soudy. Podle mého názoru spor týkající se této právní úpravy soudy dosud neřešily. S netrpělivostí se čeká, jak budou rozhodovat soudy ve sporech například o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu porušení povinností závažným způsobem, kdy výpověď bude odůvodněna pouze tím, že zaměstnanec, který vykonává činnost, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit cizí majetek, se odmítl podrobit dechové zkoušce, a proto podle § 20 odst. 2 výše uvedeného zákona se na něho hledí, jako by byl pod vlivem alkoholu.

Omluvená nepřítomnost v práci při odmítnutí testu

Jestliže má zaměstnavatel podezření, že zaměstnanec není schopen vykonávat práci, a ten se odmítne podrobit dechové zkoušce, má zaměstnavatel podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce právo, podle mého názoru dokonce povinnost, zaměstnanci znemožnit vstup na pracoviště nebo výkon práce. Je proto nutné tohoto zaměstnance vykázat z areálu zaměstnavatele. Pokud by tento pokyn odmítl, požádal bych o pomoc Policii ČR. Rozhodně zde nedoporučuji „násilím“ ho nutit opustit areál zaměstnavatele.

Nepřítomnost zaměstnance v práci se v tomto případě kvalifikuje jako omluvená nepřítomnost v práci. Protože nevykonává práci a nejedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele, je logické, že za dobu jeho nepřítomnosti mu nenáleží mzda ani náhrada mzdy.

S tímto názorem zřejmě nebude vysloven absolutní souhlas. Existuje i jiný právní názor, totiž že v tomto případě se jedná o neomluvené zameškání práce. Já osobně si však nejsem správností tohoto právního názoru jist a obával bych se z tohoto důvodu zaměstnance nějakým způsobem postihnout, např. krátit mu dovolenou, nebo dokonce rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebo okamžitě zrušit pracovní poměr. Domnívám se, že postih spočívající v tom, že dotyčnému zaměstnanci za tento den nevznikne nárok mzdu (a to se může opakovat i další dny, např. celý týden), je dostačující.

Dechová zkouška je pouze orientační...

V případě, že dechová zkouška byla pozitivní, ale zaměstnanec popírá, že je pod vlivem alkoholu, a nebylo to prokázáno jiným způsobem, např. svědecky, je nutné postupovat obdobně. Je třeba mu oznámit, aby se podrobil lékařskému vyšetření. Dechová zkouška totiž sama o sobě není prokazatelným důkazem, že je pod vlivem alkoholu, protože zbarvení detekčních trubiček může být vyvoláno jinými činiteli nebo vadou trubičky. Vyplývá to například ze stanoviska České komise European Medical ze dne 10. 3. 1995, kde je mimo jiné uvedeno, že Altest může být používán jen jako orientační dechová zkouška (kromě případu uvedeného v § 20 odst. 3 výše uvedeného zákona) a teprve další testy, tj. rozbor moči nebo krve, mohou požití alkoholu spolehlivě prokázat. Dokud tedy zaměstnanec rozborem moči nebo krve provedeným lékařem neprokáže, že není pod vlivem alkoholu, že je tedy schopen práci vykonávat, zaměstnavatel mu neumožní výkon práce. Také v tomto případě mu nenáleží mzda ani náhrada mzdy.

Bylo by neseriózní zde zamlčet i jiný právní názor, podle kterého byla zkouška detekčními trubičkami Altest v daném případě dostačující. Byl vysloven okresním soudem a krajským soudem v Plzni a potvrzen i Ústavním soudem. V daném případě byla dvakrát po sobě, po 20 minutách, provedena dechová zkouška, která byla v obou případech pozitivní. Jednalo se o zaměstnance hasičského záchranného sboru, který vykonával funkci řidiče – strojníka cisternového automobilu. Zaměstnanci byla dána výpověď z důvodu porušení pracovní kázně, které spočívalo v tom, že měl nastoupit do zaměstnání pod vlivem alkoholu, který byl prokázán dechovou zkouškou opětovně opakovanou po 20 minutách. Zaměstnanec se u soudu bránil tím, že před provedením orientační dechové zkoušky žvýkal nikotinovou žvýkačku, která byla příčinou pozitivního testu. Toto tvrzení zaměstnance však bylo vyvráceno znaleckým posudkem, který byl vyžádán okresním soudem. U zaměstnavatele v té době kromě obecných právních předpisů platily dva vnitřní předpisy, které zaměstnancům stanovily další povinnosti. Ústavní soud ve svém nálezu mimo jiné uvedl: „Vzhledem k charakteru vykonávané práce a k vnitroorganizačním předpisům je plně dostačující zkouška detekčními trubicemi ALTEST. Již na jejich základě musí nutně dojít k vyřazení pracovníka z práce, pokud jeho test je pozitivní.“ Tento závěr je v souladu s výše uvedeným názorem, že v tomto případě je zaměstnavatel povinen zabránit zaměstnanci vykonávat práci. V daném případě však zaměstnanec z tohoto důvodu obdržel výpověď pro porušení pracovní kázně a právě v tom se výše uvedené právní názory rozcházejí.

Podle mého názoru nelze tvrdit, že Ústavní soud zde vyslovil právní názor, že pro závažnost porušení pracovních povinností (dříve pracovní kázně) je ve všech případech dostačující dechová zkouška detekčními trubicemi Altest! Vyslovil ho pouze ve vztahu ke konkrétnímu případu.

Jak je výše uvedeno, pro zaměstnance, kteří vykonávají činnost uvedenou v § 19 výše uvedeného zákona, platí § 20 odst. 3 výše uvedeného zákona, kde je nově uvedeno: „spočívá-li orientační vyšetření na ovlivnění alkoholem v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, který splňuje podmínky stanovené jiným právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede.“ Tímto jiným právním předpisem je vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů. Zde je tedy dostatečným důkazem dechová zkouška.

Hrazení nákladů na dopravu zaměstnance do zdravotnického zařízení za účelem provedení odborného lékařského vyšetření je upraveno pouze u zaměstnanců, kteří vykonávají činnost  uvedenou v § 19 výše uvedeného zákona. Tato právní úprava je uvedena v § 24 tohoto zákona. Z tohoto ustanovení vyplývá, že: „Vyšetření biologického materiálu hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, vyšetřovaná osoba. V případě, že se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky neprokáže, náklady nese osoba, která k vyšetření vyzvala, s výjimkou případů diferenciální diagnózy hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle zvláštního právního předpisu.“ Podle mého názoru lze tuto právní úpravu použít i v ostatních případech.

Jestliže by tedy byl zaměstnanec odeslán na tzv. krevní zkoušku a ta byla negativní, zameškanou dobu mu musí podle mého názoru uhradit zaměstnavatel. Jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, kde zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnance je nutné upozornit, že vyšetření krve nebo moči musí být provedeno v co možná nejkratším termínu, jinak na případný negativní nález nebude brán zřetel a ani v tomto případě mu za zameškanou pracovní dobu nebude poskytnuta náhrada mzdy.

Na pracovišti se nesmí požívat alkohol ani mimo pracovní dobu

Od tohoto případu, kdy se zjišťuje, zda zaměstnanec pod vlivem alkoholu nenastupuje do práce, je nutné odlišit případ, kdy zaměstnanec požil alkoholické nápoje na pracovišti a v pracovní době i mimo tato pracoviště. Zde se nezjišťuje, zda je pod vlivem alkoholu, ale zda požil alkoholické nápoje. Množství požitého alkoholu může mít význam pouze pro posouzení intenzity (závažnosti) porušení povinností. Zákaz požívat alkoholické nápoje je v zákoníku práce vymezen časově. V pracovní době vždy bez ohledu na to, zda je zaměstnanec na pracovišti nebo není. Jinými slovy, zaměstnanec má zákaz požívat alkoholické nápoje např. i na pracovní cestě. Nemůže tvrdit, že v té době nebyl na pracovišti.

Na pracovišti je zakázáno požívat alkoholické nápoje i mimo pracovní dobu. Právě toto ustanovení si řada zaměstnanců, a to i vedoucích, nesprávně vykládá a domnívá se, že po pracovní době lze na pracovišti například oslavovat něčí narozeniny apod. Požívání alkoholických nápojů na různých oslavách, které se konají na pracovištích, a to i po pracovní době, je v rozporu se zákoníkem práce a jedná se o závažné porušování povinností se všemi možnými důsledky. Vedoucí zaměstnanci by ve vlastním zájmu měli pořádání oslav, kde je podáván alkohol, na pracovištích i po pracovní době zakázat a dodržování tohoto zákazu kontrolovat a vyžadovat. Podle § 101 odst. 2 zákoníku práce za plnění úkolů zaměstnavatele v péči o bezpečnost a ochranu zdraví při práci odpovídají vedoucí zaměstnanci na všech stupních řízení v rozsahu svých funkcí. Tyto úkoly jsou rovnocennou a neoddělitelnou součástí jejich pracovních povinností. Tyto povinnosti vedoucích zaměstnanců vyplývají i z § 302 písm. c ), f) a g) zákoníku práce.

Vyšetření u praktického lékaře

V závěru této části bude vhodné upozornit, že zaměstnavatel – příslušný vedoucí zaměstnanec, který má podezření, že zaměstnanec není schopen vykonávat práci v důsledku svého obecného onemocnění, např. chřipky atd., má i v tomto případě podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce právo mu znemožnit vstup na pracoviště nebo výkon práce. Pokud chce zaměstnanec prokázat, že tomu tak není, že je práce schopen, musí se podrobit vyšetření u svého praktického (ošetřujícího) lékaře, který je oprávněn mu pro zaměstnavatele vydat lékařskou zprávu, ze které bude vyplývat, že je práce schopen. Jestliže zaměstnavateli doloží lékařskou zprávu, ze které bude vyplývat, že je práce schopen, potom se bude jednat o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce. Po dobu jejího trvání bude zaměstnanci náležet náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Výjimky ze zákazu požívání alkoholických nápojů

Výjimky ze zákazu požívání alkoholických nápojů upravuje § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce. Na koho se zákaz požívat alkoholické nápoje nevztahuje?

1. Na zaměstnance, kteří pracují v nepříznivých mikroklimatických podmínkách, pokud požívají pivo se sníženým obsahem alkoholu.

Nepříznivé mikroklimatické podmínky jsou definovány v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Konkrétně se jedná o Hlavu II., zejména pak o § 3 až § 3b, které upravují zátěž teplem, a § 8, který upravuje bližší podmínky pro poskytování ochranných nápojů. Nepochybně se bude jednat zejména o hutě, sklárny, slévárny atd. Samozřejmě i na těchto pracovištích však platí zákaz požívat alkoholické nápoje v jiných případech, např. při různých oslavách atd.

Nová právní úprava je přesnější než předchozí právní úprava. Nepřevzala totiž pojem „horký provoz“. Ten byl definován v § 2 Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 30/1964 Sb., o poskytování ochranných nápojů při práci v horkých provozech. Tato směrnice byla od 28. 2. 2001 zrušena vyhláškou č. 89/2001 Sb., která tento pojem již neobsahuje.

Pivem se sníženým obsahem alkoholu je pivo s obsahem alkoholu nejvýše 1,2 objemových procent (1,0 hmotnostního procenta). Vyplývá to z § 11 písm. m) vyhlášky č. 335/1997 Sb., kterou se provádí § 18 písm. a), d), h), i), j) a k) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, pro nealkoholické nápoje a koncentráty k přípravě nealkoholických nápojů, ovocná vína, ostatní vína a medovinu, pivo, konzumní líh, lihoviny a ostatní alkoholické nápoje, kvasný ocet a droždí, ve znění pozdějších předpisů.

2. Na zaměstnance, u nichž požívání těchto nápojů je součástí pracovních úkolů. Jedná se např. o degustátory, tj. ochutnavače při výrobě alkoholických nápojů. Omezení zákazu požívat alkoholické nápoje se vztahuje pouze na tyto činnosti, nevztahuje se například na požívání alkoholických nápojů k jinému účelu nebo ve větší míře, než je nutná k plnění pracovních úkolů.

3. Na zaměstnance, u nichž je požívání alkoholických nápojů obvykle spojeno s plněním pracovních úkolů. Jedná se např. o přípitek při uzavření obchodní smlouvy, při účasti na slavnostních recepcích s obchodními partnery, při přijetí zahraniční delegace atd. Opět se však nemůže jednat o požívání alkoholických nápojů ve větší míře nebo např. při oslavě životního výročí spolupracovníka.

Podle dosavadní soudní praxe je požívání alkoholických nápojů a nastoupení pod jejich vlivem do zaměstnání považováno vždy za závažné porušení právních povinností a může být důvodem výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Zaměstnanec zde nemusí být na možnost výpovědi upozorněn a nemusí se jednat o více případů porušení povinností. V některých případech se může jednat o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem a může tedy být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (když bude alkohol zjištěn u řidiče, u jeřábníka, u lékaře atd.). Za porušení povinností se považuje i ten případ, kdy zaměstnanec v určenou dobu nenastoupil do zaměstnání z důvodu zjištěné indispozice po požití alkoholických nápojů.

II. Kouření na pracovišti a porušení pracovněprávních povinností

Povinnosti zaměstnavatele

Podle § 103 odst. 1 písm. l) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen zajistit dodržování zákazu kouření na pracovištích stanoveného zvláštními právními předpisy. Zákaz kouřit je stanoven například v § 15 vyhl. č. 327/1992 Sb., kterou se stanoví požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu při výrobě a zpracování výbušnin a o odborné způsobilosti pracovníků pro tuto činnost, ve znění pozdějších předpisů. Dále je zákaz kouření na pracovištích obsažen v § 49 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 137/2004 Sb., o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných, ve znění pozdějších předpisů.

Z výše uvedeného vyplývá, že v některých případech je zaměstnavatel povinen zajistit dodržování zákazu kouření bez ohledu na to, zda na těchto pracovištích jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci.

Povinnosti zaměstnance

V zákoníku práce je zákaz kouření stanoven v § 106 odst. 4 písm. e), kde je uvedeno, že zaměstnanec nesmí kouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření vystaveni také nekuřáci. Kladně lze nepochybně hodnotit, že zákaz kouření se vztahuje nejen na pracoviště, ale i na jiné prostory. Těmi se rozumějí např. šatny, umývárny apod. I kdyby tedy zaměstnavatel nezakázal kouřit na pracovištích a v jiných prostorách, kde pracují také nekuřáci, zaměstnanec zde kouřit nesmí, jinak porušuje povinnosti se všemi důsledky, tj. i možností výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebo i okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Není zřejmě nutné zdůrazňovat, že kouřit mohou zaměstnanci pouze při přestávkách v práci, jinak porušují pracovní povinnost využívat pracovní dobu. Je zde samozřejmě možnost, že jim zaměstnavatel umožní zameškanou pracovní dobu napracovat. V řadě případů zaměstnanci kouří při práci, tj. bez přerušení práce. Je to opět věc zaměstnavatele, na něm (tedy přesněji řečeno na vedoucích zaměstnancích) je, zda jim to umožní, či nikoliv.

Intenzita porušení pracovněprávních povinností

Pokud jde o intenzitu porušení pracovněprávních povinností, i zde bude třeba každý případ posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Například o jinou intenzitu se bude jednat v případě porušení tohoto zákazu (zákazu kouřit) zaměstnancem na ředitelství a o zcela jinou v případě porušení tohoto zákazu v lakovně, při práci s výbušninami apod. V tomto smyslu rozhodují i soudy. Z platné judikatury (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 735/2000 ze dne 14. 2. 2001 a sp. zn. 21 Cdo 244/2000 ze dne 6. 9. 2000) vyplývá, že při hodnocení intenzity porušení povinností je nutné přihlížet: 

1. K osobě zaměstnance a k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních povinností.

2. Ke druhu vykonávané práce.

Uveďme to na příkladech. Jinak se bude posuzovat alkohol u uklízečky a jinak u řidiče z povolání, o jinou intenzitu se bude jednat v případě porušení zákazu kouření zaměstnancem na ředitelství a o zcela jinou v případě porušení tohoto zákazu při práci s výbušninami apod.

3. K důsledkům porušení povinností pro zaměstnavatele – zda vznikla nebo mohla vzniknout škoda.

O jinou intenzitu se bude jednat v případě porušení zákazu kouření zaměstnancem na ředitelství a o zcela jinou v případě porušení tohoto zákazu v lakovně atd.

4. K míře, intenzitě a způsobu porušení konkrétních povinností – jinak se bude posuzovat úmyslné porušení povinností (např. krádež), jinak porušení povinností z nedbalosti.

5. K době a situaci, v níž došlo k porušení povinností.

Na zřízení kuřáren žádný nárok neexistuje

Často bývá řešena otázka, zda je zaměstnavatel povinen zřídit tzv. kuřárny. Podle platných právních předpisů zaměstnavatel tuto povinnost nemá, a to ani v těch případech, kde je zákaz kouření z důvodů BOZP nebo hygienických. Povinnost zřizovat kuřárny byla stanovena v § 50 Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 46/1978 Sb. Ta však byla od 28. 2. 2001 zrušena vyhláškou č. 89/2001 Sb. a v nové právní úpravě tato povinnost není obsažena. V § 15 odst. 3 výše uvedené vyhlášky č. 327/1992 Sb. je sice uvedeno, že kouření je povoleno jen v místnostech nebo místech k tomu určených, zřetelně označených a vyhrazených organizací, ani v tomto případě však nevzniká povinnost kuřárny zřizovat.

Zákaz kouření ve všech prostorách

Zaměstnavatel je naopak oprávněn stanovit zákaz kouření ve všech prostorách, i když zákaz kouření nevyplývá z právních předpisů. V žádném případě se nejedná o diskriminaci kuřáků. Zaměstnavatelé by však měli pečlivě zvážit účelnost tohoto rozhodnutí. Je všeobecně známo, že absolutní zákaz kouření je ve většině případů stejně kuřáky porušován, a to v různých prostorách, kde je kouření zcela nevhodné, nebo dokonce zakázané, a tedy nebezpečné. Často tak v praxi absolutní zákaz kouření má opačný účinek a působí vážné problémy. Pokud se zaměstnavatel rozhodne kouření v určitých prostorách umožnit nebo zakázat, doporučuji to přesně stanovit ve vnitřním předpisu, se kterým řádně zaměstnance seznámí. Seznámení s tímto vnitřním předpisem, např. pracovním řádem, je nutné věnovat zvýšenou pozornost. Je zde možnost stanovit, kde je zákaz kouření, anebo kde je kouření povoleno s tím, že v ostatních prostorách je zakázáno. Je celkem logické, že by zaměstnavatel měl vymezit, pokud to je možné, prostory, kde není nutné, aby kolem nich procházeli nekuřáci.

Důležitá role odborů

Není zřejmě nutné zdůrazňovat, že této problematice by zvýšenou pozornost měly věnovat i odborové organizace. Vyplývá to především z § 321 zákoníku práce, kde je uvedeno: „Odborové organizace dbají o dodržování tohoto zákona, zákona o zaměstnanosti, právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a ostatních pracovněprávních předpisů.“ To však rozhodně neznamená, že odbory v této oblasti budou nahrazovat zaměstnavatele, řešit to za ně!!! Například  zásadně odmítám, aby se zástupci odborových organizací účastnili tzv. dechových zkoušek jako svědci. Podle mého názoru však nic nebrání tomu, aby byli členy různých komisí – poradních orgánů zaměstnavatele, např. komise škodní.

 Zákaz kouření v restauracích, pivnicích, vinárnách…

Bylo by zřejmě vrcholně neprofesionální se při této příležitosti nezmínit o zásadní změně, která se týká tzv. absolutního zákazu kouření restauracích, pivnicích, vinárnách. Jedná se o závažný celospolečenský problém, který se diskutoval již několik roků v občanské i odborné veřejnosti. Názory na něj byly a jsou samozřejmě různé…

Tento tzv. absolutní zákaz kouření je uveden v § 8 odst. 1 písm. k) výše uvedeného zákona. Zde je uvedeno: Zakazuje se kouřit ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb, s výjimkou užívání vodních dýmek.  Provozovnou stravovacích služeb je prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně. Zde je odkaz (poznámka pod čarou) na NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin. V tomto právním předpisu je uvedeno, že „potravinářským podnikem“ je veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fází výroby, zpracování a distribuce potravin.

Výše uvedený zákaz se nevztahuje na stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření. Stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření musí splňovat tyto podmínky: tento prostor musí být prostorově uzavřenou částí stavby, vymezenou podlahou, stropem nebo konstrukcí krovu a pevnými stěnami s uzavíratelnými stavebními výplněmi, jako jsou okna a dveře, která neslouží jako průchod do vnitřních prostor, kde je kouření tímto zákonem zakázáno, a kterou lze v přítomnosti osob, které kouří, vhodnými a dostatečnými prostředky větrat do prostor mimo stavbu a ve které lze zajistit v přítomnosti těchto osob uzavření stavebních výplní tak, aby nedocházelo k pronikání kouře do vnitřních prostor, kde je kouření tímto zákonem zakázáno. Tento prostor musí být u vstupu zjevně označen viditelnou grafickou značkou „Kouření povoleno“; grafická podoba značky je uvedena v příloze k tomuto zákonu. Dále je nutné označit tento prostor u vstupu zjevně viditelným textem zákazu vstupu osobám mladším 18 let; text zákazu vstupu těchto osob musí být pořízen v českém jazyce černými tiskacími písmeny na bílém podkladě o velikosti písmen nejméně 5 cm. Dále je nutné zajistit, aby se v tomto prostoru nezdržovala osoba mladší 18 let; za tímto účelem je zde oprávnění osobu mladší 18 let vyzvat k opuštění tohoto prostoru; tato osoba je povinna výzvy uposlechnout. A konečně je nutné zajistit, aby se v tomto prostoru nezdržoval zaměstnanec při výkonu své práce v době, kdy se v něm kouří. Tato povinnost se týká pracovního práva. Podle mého názoru se tato povinnost dá vyložit následovně. Obsluha restaurací do tohoto stavebně odděleného prostoru přinese nápoje a odnese prázdné sklenice, spočítá a vyinkasuje útratu zákazníka. Nesmí se tam však bez vážného důvodu zdržovat. Nemůže tam proto být např. výčep…

Domnívám se, že snad nikdo to nebude vykládat tak, že se jedná o tzv. absolutní zákaz vstupu obsluhy do tohoto prostoru, že si hosté musí sami dojít do výčepu pro nápoje!!???

Provozovatel provozovny stravovacích služeb, kde je kouření zakázáno, je povinen osobu, která nedodržuje zákaz kouření vyzvat, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila. Tato osoba je povinna výzvy uposlechnout. Pokud provozovatel stravovacích služeb osobu, která zde kouří, nevyzve, aby v kouření nepokračovala nebo aby tento prostor opustila, dopouští se správního deliktu, za který mu může být uložena pokuta ve výši do 50 000 Kč. Fyzická osoba, která kouří na místě, kde je kouření zakázáno, se dopustí přestupku, za který jí může být uložena pokuta do 5 000 Kč.

V závěru bych chtěl konstatovat, že tzv. absolutní zákaz kouření v restauracích, pivnicích, hospodách a vinárnách mohl být upraven přesněji např. v §  2 písm. i) nebo v § 8 odst. 1 písm. k) zák. č. 65/2017 Sb.; mělo být uvedeno, že se jedná například o restaurace, pivnice, vinárny… V důvodové zprávě k výše uvedenému zákonu to je uvedeno. Podle mého názoru to mělo být uvedeno především v § 8 odst. 1 písm. k) výše uvedeného zákona.

Jak již několikrát uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ČR – zákon není oběžník jen pro státní orgány, úřady, ale i pro občany. Podle mého názoru se to dá vysvětlit i tak, že zákony mají být stanoveny jednoznačně, srozumitelně, aby jim porozuměl každý občan.

Podle mě někteří provozovatelé zejména pivnic – hospod budou zřejmě tvrdit, že se zákaz kouření na ně nevztahuje, protože nejsou provozovnou stravovacích služeb, protože neprovozují stravovací služby, prodávají pouze oříšky, tyčinky atd., neupravují, nepřipravují se zde potraviny.

Kdyby to bylo jednoznačně stanoveno v zákoně (např. v § 2 písm. i) zák. č. 65/2017 Sb.), tj. že se jedná zejména restaurace, kavárny, vinárny…, tento problém by odpadl.

Tento zákaz se samozřejmě vztahuje i na ně, tj. restaurace, pivnice, vinárny, kavárny… Vyplývá to zejména z čl. 2 NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kde je mimo jiné uvedeno, že mezi „potraviny“ patří i nápoje…

Používání elektronických cigaret

Používání elektronických cigaret je v restauracích, pivnicích, vinárnách povoleno. Podle § 8 odst. 2 tohoto zákona zde zákaz používat elektronické cigarety neplatí. Zákaz se vztahuje na případy uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až j) zák. č. 65/2017 Sb. Na případ uvedený v § 8 odst. 1 písm. k) (stravovací služby) se zákaz používat elektronické cigarety již nevztahuje.

Kouření na tzv. zahrádkách restaurací, v pergolách   

Podle mého názoru kouření na zahrádkách a v pergolách je povoleno, protože se nejedná o vnitřní prostor stavby. Pokud jde o pergoly, podle jednoho právního názoru i zde je zákaz kouření, protože jde o pevnou konstrukci.

V závěru si dovolím dvě poznámky:  

1. Docela mě šokuje, že dosud není zakázáno kouřit v autě, kde je dítě.

2. Mám pocit, že v tomto případě tzv. „vyháníme ďábla ďáblem“. Kuřáky jsme vyhnali z pivnic, restaurací, vináren ven na veřejná prostranství, kde ruší noční klid a obtěžují kouřem zejména obyvatele domů vedle a především nad restauracemi. Zde zřejmě může někdo namítnout, že noční klid ruší především osoby podnapilé a že intenzita obtěžování kouřem bude minimální.

Přívržence i odpůrce tohoto zákona může těšit, že s největší pravděpodobností byla nebo bude podána ústavní stížnost a s netrpělivostí budeme čekat, jak se s tímto zákazem kouření Ústavní soud vyrovná.

JUDr. Jaromír Zrutský

Do systému vložil:
JUDr. ZRUTSKÝ Jaromír
Témata
pravo
Další články
Titulek
Za dobrým vínem a příjemnými zážitky
Filmové a pohádkové hrady a zámky podruhé
Na hrady a zámky. Filmové a pohádkové...
Slavíme! Máme co!
Červnové pivní slavnosti